Zprávy ze zájezdů

K pákistánským osmitisícovkám

Nejprve to vypadalo, že se zájezd ani neodjede kvůli nedostatku zájmu klientů, ale nakonec to dobře dopadlo, a myslím, že ti, kteří se rozhodli absolvovat trek po ledovci Baltoro , trochu si vyzkoušet svoji fyzičku a na vlastní oči spatřit pověstnou K2, určitě nelitovali.

Takže odlet z Vídně přes Doha do Islamabádu a krátké nervy na letišti, jestli ty naše20 kilové batohy v pořádku dorazily. Naštěstí ano (ale že jsou to vždycky nervy), takže jsme se už mohli skutečně začít těšit na pákistánské hory. Vyřizování papírových náležitostí jsme si zpříjemnili prohlídkou Islamabádu a hlavně největší pákistánské mešity. Zde jsme se poprvé setkali s nebývalou pozorností od místních lidí, pro které je Evropan, natož pak Evropanka, stále ještě raritou. Veselé byly momenty, kdy my jsme si chtěli vyfotit skupinky muslimů a oni zase nás. Zažili jsme tu i velice milé setkání s Afgánkou, která  asi před 10 lety studovala zdravotnickou školu v Turnově a teď žije s rodinou v USA. Ještě mluvila velmi pěkně česky a na Čechy velmi ráda vzpomínala. Dokonce nám zazpívala nějakou českou lidovku.

Pro nás byly ale hlavní hory, takže jsme s úlevou sedli na letadlo do města Skardu, které je správním střediskem Baltistánu a odkud se trekaři i horolezci přepravují džípy do skutečných hor. Jelikož se muselo ještě pár věcí zařídit, tak jsme tu zůstali 2 dny. Nakoupili jsme poslední zásoby – pro sebe nudlové instantní polévky, cukr apod. a kerosin do vařiče pro nosiče. Na trhu jsme také sehnali plynové bombičky k našim cestovním vařičům. Měli jsme štěstí, protože se právě hrál zápas v pólu, které je tu národním sportem. A musím uznat, že to byl zážitek. Hra je velmi rychlá a také tvrdá. Neexistují zde žádná  pravidla a omezení, což někteří hráči během hry pilně využívali.

No a nakonec jsme konečně vyrazili do hor. Terénní Toyotou jsme vyjeli do vesnice Askoli, kde se najímají nosiči a vychází se na vlastní trek. Cestou jsme narazili na kamenný zával, ale jelikož je to tu  na denním pořádku, tak nám místní lidé pomohli přenést batohy a za závalem jsme nasedli do dalšího auta. V Askoli jsme se ocitli v jiném světě – hliněné chatrče, přes vesnici vede vodní strouha, která slouží k mytí, praní, odtud se bere voda na vaření. Nejvýstavnější budovou je škola a nyní se buduje i hotel pro turisty. Lidé pracují celé dny na polích a snaží se na chudé půdě něco vypěstovat. Ženy tu chodí zahalené a turistům se důsledně vyhýbají. Zato ušmudlané děti hrají  hru Najdi si svého turistu a řekni mu o tužku. Takže ze všech stran slyšíte : „Hallo. How are you. Give me a pen“ apod.

Naše pětičlenná skupina se  nakonec  dohodla na  4 nosičích, což bylo minimum. Každý z nás si tak ulehčil batoh, takže jsme měli na zádech kolem 12 kg , a vyrazili jsme k ledovci Baltoro. Nosiči vždy ráno sbalí naše věci (pro turisty nosí 25 kg) k tomu si dají na záda dalších 10 – 15 kg ( musí nést pro sebe mouku, cukr a hlavně kanystr s kerosinem na vaření) a vyrazí. Chodí velmi rychle a po určitém úseku dělají vždy krátké přestávky. Mají minimální vybavení  a my , když jsme viděli jejich plastové „trekové“ boty, tak jsme nechápali.  Přesto  jsou schopní celý trek absolvovat, turisty nechat „hluboko“ za sebou  a, pokud třeba začne sněžit, tak si prostě do těch svých „plasťáků“ nandají přes ponožku ještě igelitový sáček a jdou dál..  Přesto jim po celou dobu vydrží dobrá nálada a ve volném čase si večer v kempech rádi zazpívají a zatancují na hudbu vyluzovanou na prázdné kanystry.

Od Askoli jsme vyrazili podél řeky Baltoro a po pár kilometrech jsme nechali terasovitá políčka a zeleň za sebou.  Sluníčko se skutečně činilo, takže jsme za chvíli ty své batohy začínali pomalu, ale jistě nenávidět. Trasa končí vždy v kempech, kde teče voda, jsou zde plochy zbavené kamenů pro stany a v některých jsou takové plechové „kadibudky“ a budky, kde se můžete v kýblu umýt. Kdo čeká sprchu, tak skutečně zapláče. Kolem třetího dne začíná suťovitě a zároveň výhledy na okolní hory, kterým jednoznačně vévodí pohled na skalní věže Tranga. A stále nahoru a dolů po suti. Od pátého dne už je vidět, že jsme skutečně na ledovci. Míjíme sněhové homole a ledovcové hřiby a už se nemůžeme dočkat, až konečně uvidíme ty slibované osmitisícovky. Pátý den se nám přání konečně plní, protože docházíme do kempu Concordia ( 4510m), a jelikož je krásné počasí, tak nám stačí jenom se otáčet dokola a kochat se pohledem na ty úžasné vrcholy všude před námi.  Vedle sebe tu obdivujeme nádhernou K2, majestátní  Broad peak,úžasné Gashenbruny a několik krásných „jen“ sedmitisícovek . Tohle  je jasná odpověď pro každého, kdo si kladl po cestě otázku, proč se o své vytoužené dovolené tahá ve vedru s batohem, spí na kamení a na sněhu ve stanu , myje se v kýblu, jí instantní polévky a dělá další, pro většinu lidí, nepochopitelné věci. Pro tohle! Pro tyhle úžasné hory! My jsme ještě absolvovali náročný jednodenní trek do základního horolezeckého tábora pod K2 (4900m), kde se chystalo několik horolezeckých výprav zkusit své štěstí. ( Bohužel po našem návratu domů se stala hora pro některé z nich jejich posledním vrcholem.)  A další den jsme vyrazili na zpáteční cestu do Askoli. Teď už jsme procházeli známými místy a opět fotili a fotili. Ve vesnici  jsme se vyrovnali a docela s pohnutím rozloučili s našimi nosiči, se kterými jsme se během cesty spřátelili, a odjeli opět do Skardu.(Zával nejenže nebyl odstraněný, ale naopak zasypaný úsek silnice se ještě zvětšil).

Dalším cílem byla Kouzelná louka, ze které jsou výhledy na další pákistánskou osmitisícovku Nanga Parbat. Cesta teréňákem  od  Raikonského mostu tedy skutečně stála za to. Do této doby jsem si myslela, že jízda do Askoli byla adrenalinovým zážitkem, ale tady jsem změnila názor. Tady to byl adrenalin! Cesta nad stometrovým srázem byla široká tak na dva trabanty, z  jedné strany  skalní stěna a z druhé sráz s nezpevněným okrajem. A řidič, který se během jízdy otáčí a chce se bavit, upozorňuje na výhledy do srázu,  jednou rukou si balí kuličku tabáku na žvýkání a v těch nejostřejších stoupavých zatáčkách zastavuje, aby dolil do chladiče vodu. .. Jen jsme tak přemýšleli, jestli milá Toyota pojede i na tu naši Coca-colu, až mu ta voda dojde. Přesto nás v naprostém klidu a s přehledem v pořádku dovezl do vesnice, odkud jsme druhý den došli na Kouzelnou louku. Průvodci fakt nelžou, pohled ze zelené louky na obrovský zasněžený masiv Nanga Parbat je skutečně neskutečně nádherný. Další den jsme při jednodenním výletu došli až k patě ledovce, nad kterým se Nanga vypíná, takže foťák si zase užil žně..

 A následující den zase zpátky  – vesnice, adrenalin v Toyotě a minibusem do údolí Hunzy, které je vyhlášené pěstováním a sušením meruňek a opět svými horami. Přímo z hotelu jsme měli výhled na mohutnou Rakaposhi a udělali si příjemný výlet k Lady Finger. Z Hunzy jsme také podnikli výlet po vyhlášené Karakoram Highway do NP Kunjerab a dostali se až na pákistánsko- čínskou hranici v sedle ve výšce 4600m. Na zpáteční cestě do Skardu jsme se ještě zastavili na místě, kde se potkávají  pohoří Karakoram, Himaláj a Hindukúš.   A pak už jen nezbytné čekání na letadlo ve Skardu a v Islamabádu na odlet domů…